Barevné základy

Barevný systém NCS

Vychází z poznatků F.A. Forsiuse zveřejněných roku 1611 v díle „Physica“, že jakýkoliv přírodní odstín (nezahrnuje metalické a fluorescenční barvy) lze vytvořit kombinací 6 barev: bílá, černá, žlutá, červená, modrá a zelená.

V roce 1920 byl zahájen švédskou firmou Scandinavian Colour Institute mezinárodně proslulý výzkum, který vedl k vývoji dnešního NCS barevného systému. Teoretické základy byly převzaty z publikace „Das natürliche System der Farbempfindungen“ německého fyzika Ewalda Heringa, zveřejněné v roce 1874.

Hlavním cílem výzkumného úkolu byl vývoj barevného systému, vytvořeného na základě přirozeného lidského vnímání barev. Do projektu byli zapojeni pracovníci z oblasti vědy, architektury, psychologie, módního návrhářství a další, kteří pozorovali barvy ve standardizovaných pozicích a třídili je podle podobnosti se základními šesti barvami. Bylo realizováno přibližně milion hodnocení všech odstínů, pro konečný barevný atlas pak bylo využito 50 000 odstínů.

Výsledky výzkumů byly počítačově zpracovány. Bylo provedeno také porovnání lidských, „subjektivních“ hodnocení odstínů s hodnotami objektivně změřenými přístroji pro barevnou kolorimetrii. Výzkum ukázal, že lidé s normálním zrakem rozpoznávají a zatřiďují barvy spolehlivým způsobem.

Použití systému NCS je naprosto univerzální bez ohledu na odvětví. JUB využívá zúženou 2. edici vzorníku NCS s 1950 odstíny.

Základem systému je NCS barevný prostor obsahující dva základní prvky: NCS barevný kruh ve vodorovném řezu prostorem a NCS barevné trojúhelníky uspořádané svisle okolo osy prostoru.




Barevný tón je určen polohou odstínu na barevném kruhu. Jas odstínu je určen jeho svislou polohou na barevném trojúhelníku a pohybuje se mezi bílou a černou. Sytost odstínu je určena jeho vodorovnou polohou na barevném trojúhelníku a pohybuje se mezi šedou a plným odstínem.